Na svou minulost se musíme dívat kriticky a vyváženě

Projev přednesený 15. května na Terezínské tryzně.

15. 5. 2016

Terezín je zvláštní smutné místo. Hlavní pevnost – tedy ghetto – byla vlastně určitým mezistupněm mezi životem (to byl „normální" život tam venku) a smrtí (to byly transporty a vyhlazovací tábory).

Terezín je důkaz toho, jak jsou i některé skutky občas relativní. Většina těch, co přišli sem do Terezína, okusila nacistickou krutost už dávno předtím. Přesto pak v Terezíně na ten život venku vzpomínali jako na ráj na zemi ve srovnání s tím, co prožívali tady. A když se pak mnozí z nich dostali do Osvětimi, možná pro ně byl rájem na zemi zase Terezín.

To je jedna z hrůzných věcí, které nacismus páchal – že lidé pozitivně vzpomínali na něco, co bylo objektivně už samo o sobě dost hrozné.

Terezín je taky důkaz, jak jsou někteří lidé dobré vůle občas naivní nebo možná i slepí. Když tady byla návštěva nebo kontrola Červeného kříže, nacisté ji vzali mimo jiné na divadelní představení, které obyvatelé terezínského ghetta nastudovali. Aby návštěva viděla, jak dobře se tu lidé mají. Dostatek jídla, sportovní vyžití, i to divadlo. A pracovníkům tehdejšího Červeného kříže se divadlo líbilo. Jenže netušili, že ve skutečnosti nejsou diváky, ale sami v tom představení vlastně vystupovali jako herci. Všechno to bylo jen jako. Všechno to bylo tragické divadlo.

Nechali se přesvědčit, že z Terezína žádné ty tajemné transporty na východ, o kterých se hovořilo, neodjíždějí. Že je to všechno fáma a že lidé se v ghettu Terezín ve skutečnosti mají dobře. Přitom tomu nechtěně sami pracovníci Červeného kříže přispěli už tím, že s dobrým úmyslem do Terezína přijeli. Nacisté odsud totiž nechali krátce předtím do vyhlazovacích táborů odvézt staré, nemohoucí a nemocné, aby svou přítomností nekazili celkový dojem z pečlivě naaranžované návštěvy.

Uvádí se, že ve skutečnosti odjelo z Terezína během války v transportech asi 87 000 lidí. Z nich se zpět po válce vrátilo asi 3600. Dneska jsme zvyklí všechno převádět na procenta, takže jsou to asi 4%.

Čtyři procenta těch co, přežili. A naproti tomu 96%, co zemřelo v plynových komorách, na nelidské zacházení, vyčerpáním a mnoha dalšími tyranskými způsoby. To je strašná bilance.

Lidí, co prošli samotným Terezínem, bylo samozřejmě ještě mnohem víc. Udává se, že celkem jich bylo asi 155 000, drtivá většina z nich se nedočkala konce války. Židé – ale nejen Židé - z Čech, Moravy, Slovenska, Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Maďarska se stali obětmi brutálního jednání nacistů.

To se týkalo nejen Terezína, i když podstatná část českých a moravských obětí nacismu zahynula právě tady. Ale naši lidé – ať už to byli Židé, Romové, sexuální menšiny, mentálně nemocní nebo političtí vězňové, antifašisté – umírali za války po celé zemi. Celkem se jednalo podle historiků až o 360 tisíc obětí.

Uvádím ve svém vystoupení hodně čísel a dělám to záměrně. Samozřejmě ne všechny čísla musejí být úplně přesná. Válka je vždycky chaos a druhá světová válka byla tragédie takových rozměrů, že těžko ještě někdy někdo všechny mrtvé spočítá.

Proč o tom mluvím. V posledních letech se občas objevuje snaha některých lidí dávat vedle sebe zločiny nacistické okupace a odsun sudetských Němců. Já už jsem o tom v některých svých vystoupeních u příležitosti výročí osvobození hovořil, ale zopakuji to znovu, protože to pokládám za velmi důležité. Proto jsem ostatně zmiňoval ta čísla a mluvil jsem o těch proporcích. Není pravda, že nezáleží na počtu obětí, že jde jen o utrpení konkrétního člověka. Není pravda, že nezáleží na vině nebo nevině, že utrpení je vždy stejné.

Tedy za prvé – obětí okupace bylo nesrovnatelně více než těch, kteří zemřeli během odsunu. To je potřeba mít stále na paměti. Ano, je dobře, když jsou dokumentovány a popisovány konkrétní zločiny, kterých se někteří lidé po válce dopustili na Němcích. Zejména, pokud se jednalo o nevinné lidi, skutečných nacistů mezi sudetskými Němci ale bylo dost.

Samozřejmě za žádných okolností neschvaluji lynč ani samozvané mstitele. Ty koneckonců neschvalovala ani tehdejší oficiální československá reprezentace. Například během květnového povstání v r. 1945 se v pražském rozhlase opakovaně zdůrazňovalo, že nikdo nemá individuální právo soudit Němce a naše zrádce. Natož o své vůli vykonávat rozsudky. To všechno měl udělat až poválečný soud.

Jenže nacistická armáda utopila tuto dobrou vůli v krvi. Kdyby se alespoň během povstání, těch pár posledních dnů války, chovali nacisté jinak, nejspíš by jiným způsobem probíhal i odsun. Ale oni nebyli schopni ani v květnu 1945 překročit svůj stín a chovat se jako lidé. Tím bohužel v očích tehdejších Čechů ještě více pošpinili celý svůj národ jako celek.

K tomu je také dobré říct jedno: že zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců. Zato nacistické zločiny během okupace byly součástí oficiální a promyšlené politiky německého státu. Na konci této politiky náš národ čekaly koncentrační tábory nebo otrocká práce někde na okupovaném východě, dokonce možná úplné vyhlazení. Čili ten rozdíl je evidentní, jasný a zřejmý. Každý seriózní člověk, který chce válečnou a poválečnou dobu hodnotit, musí tyto věci vzít v potaz. Musí vzít v potaz Terezín a další ghetta a koncentrační a vyhlazovací tábory.

Samozřejmě pořád platí známý princip příčiny a následku. To znamená, že přese všechny excesy nemohou být nikdy stavěni do jedné řady s nacistickými zločiny. Protože to byli Němci, kdo vyvolali válku. To oni rozpoutali tu hrůzu, nikdo jiný. To oni zřídili koncentrační tábory.

Je dobré, když je národ schopen sebereflexe. Myslím, že Německo od konce druhé světové války dokazuje, že je jí schopno. I my se musíme na své dějiny podívat kriticky a přitom vyváženě.

Sebereflexe je něco úplně jiného než sebemrskačství. Musíme mít odvahu dotknout se živého a nebát se podívat na vlastní dějiny kriticky. Ale zároveň musíme vědět, kde stojíme a za čím si stojíme. Ta první složka nám jde v posledních letech znamenitě. Tou druhou už si nejsem tak jist.

Na závěr chci říct tolik: národ, který se neustále pokouší nějak zkreslovat vlastní dějiny v zájmu svých současných politických potřeb - ať už domnělých nebo skutečných - takový národ neví, kde stojí a za čím si stojí. A takový národ se ani nemůže dopracovat k pravdivé sebereflexi.

Dívejme se na sebe a své dějiny kriticky, ale objektivně a zároveň s hrdostí. S hrdostí na ty, co za naši svobodu bojovali a s úctou ke všem obětem nacistického teroru.