Projev ke Dni památky obětí holocaustu

U příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti přednesl předseda Senátu Parlamentu ČR Milan Štěch následující projev.

27. 1. 2017

Dámy a pánové, vážení hosté,
vítejte v Senátu Parlamentu České republiky.

Tento den odkazuje k výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Nepřipomínáme si ho však pouze jen kvůli antisemitismu, i když Židé byli samozřejmě hlavní obětí táborů smrti. Připomínáme si tento den i kvůli Romům, homosexuálům, tělesně a duševně postiženým, politickým vězňům a všem dalším, kteří trpěli v nacistických táborech a vězeních.

Stejně důležité, možná důležitější než připomínat si minulost, je ale myslet na budoucnost. Ostatně k fungování nacistické vyhlazovací mašinérii toho není moc co dodat. Fakta jsou známá, jasně prokazatelná. Vzpomínky těch, co přežili, jsou zaznamenané. Historických, sociologických a jiných prací na toto téma je nespočet. Svoboda slova je hezká věc, ale kdo tyto věci popírá nebo se je snaží nějakým způsobem zpochybňovat, tak ten se podle mého názoru vyřazuje ze společnosti slušných lidí.

To platí alespoň pro naši generaci a i generaci našich dětí. O ty další generace se ale teprve povede boj, znovu a znovu. Protože čas běží a období druhé světové války se stále vzdaluje. Přitom je důležité, aby pro dnešní a budoucí školáky nebyl holocaust něco podobně dávného, archaického jako třeba třicetiletá válka. Protože – při vší úctě k Valdštejnovi, v jehož paláci se nacházíme – nacistické hrůzy mají a budou mít (a měly by mít!) na současnost a budoucnost daleko větší dopad.

Jako mnohé další, i mě upoutal projekt Yolocaust. Jen shrnu pro ty z vás, kteří možná nevědí, oč jde. K dnešním mladým lidem patří, že většinou neudělají krok bez tzv. chytrého telefonu a neustále se fotí, dělají si ta tzv. selfíčka, nebo se fotí navzájem. A někdy i na místech, která k tomu nejsou úplně vhodná, třeba v prostorách berlínského Památníku obětem holocaustu. Jeden izraelský umělec toho využil, sesbíral nejrůznější takové rozesmáté portréty a autoportréty a pomocí počítače je umístil na pozadí historických fotografií z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Prostě zasadil je do kontextu. Já si myslím, že to byl velmi dobrý nápad, díky kterému se leckteří určitě, jak se říká, chytili za nos.

Podobných originálních, moderních nápadů tohoto typu není nikdy dost, protože právě ony dokáží nejlépe oslovit a ovlivnit mladé lidi. Určitě je to vidět i na hodinách dějepisu. Tam, kde výuka probíhá zastarale, sterilně, tam asi mezi žáky nebude povědomí o holocaustu nejvyšší. Kde jsou ale učitelé ochotni nabídnout atraktivní způsoby, jak toto téma přiblížit, tam se nemáme čeho bát. Pořád se mluví o výchově mladých k toleranci vůči odlišnému v současném světě apod. Ale podle mě toto nelze úspěšně aplikovat, pokud oni nebudou v první řadě přesně chápat historický význam holocaustu jako nejhorší ukázky toho, kam až může netolerance vést.

Nechci strašit, ale když se na situaci podíváme z celoevropské perspektivy, tak je v rámci EU řada regionů, kde nezaměstnanost mladých dosahuje 40 nebo 50 procent. To je a bude velký zdroj frustrace. Připočtěme k tomu migrační vlnu z muslimských zemí. Tam jsou antisemitismus, nesnášenlivost k sexuálním menšinám ale i pohrdání ženami atd. někdy velmi hluboko zakořeněné. Všechny tyto předsudky si mnozí z těch příchozích přinášejí s sebou do Evropy a od nich to samozřejmě přebírají i jejich děti. A připočtěme na druhé straně někdy přehnané obavy nebo dokonce někdy až jakýsi podvědomý rasismus na naší straně, kterých využívají různí xenofobové a populisté všeho druhu. Například na sousedním Slovensku už řídí celý jeden kraj. A všechny průzkumy ukazují, že podobní radikálové získávají podporu hlavně mezi mladými, což je pochopitelně nejnebezpečnější.

Ono se to možná nezdá, speciálně u nás v relativně klidné a relativně prosperující České republice, ale z dlouhodobého hlediska sedí Evropa na časované bombě. Myslím si proto, že největší výzvou pro nás politiky – a ještě více pro ty, co přijdou po nás – bude udržení sociálního smíru. Ten je totiž základní podmínkou toho, aby tolerantní společnost mohla vůbec dál existovat. Evropská kultura musí být kulturou snášenlivosti. Evropa ví z vlastní zkušenosti, ze svých dějin, kam až může nesnášenlivost vést. A proto – i když to zní možná paradoxně – si nemůžeme dovolit být snášenliví k těm, kteří hlásají náboženskou nebo rasovou nenávist jakéhokoliv druhu. Proti takovým je potřeba tvrdě a rázně zakročit. Nemůžeme si dovolit ustupovat, musíme bezpodmínečně trvat na svém. Ostatně na začátku druhé světové války bylo přece právě ustupování, ta dobře známá politika appeasementu.