Ke 20 letům existence Senátu

15. prosince 2016 se u příležitosti uplynutí 20 let od historicky první ustavující schůze Senátu Parlamentu ČR konalo ve Valdštejnském paláci slavnostní shromáždění. S úvodním vystoupením na něm vystoupil i současný předseda horní parlamentní komory. Zde je přepis jeho vystoupení.

15. 12. 2016

 

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři - bývalí i současní,
vážená paní ministryně, vážený pane předsedo Ústavního soudu,
dámy a pánové!

Připomínáme si 20. výročí zahájení práce českého Senátu. Shrnutí jeho dvacetileté existence je obsahem několika prací a mnoha článků. Poměrně hodně toho bylo na adresu Senátu napsáno i řečeno. Velmi těžko se v takové situaci říká něco nového, co dosud ještě nezaznělo. Nechci se opakovat. Tím spíš, když publikum tvoří z velké části ti, kteří Senát a jeho fungování důvěrně znají. Nebo kteří - v případě nedávno poprvé zvolených senátorů - ho postupně poznávají. Proto se nebudu pokoušet o nové hodnocení 20leté existence Senátu, ale dovolím si určitou úvahu nebo zamyšlení.

Musím říct, že právě ta postupná obměna horní komory - že se volí každé dva roky po třetinách - patří k největším přednostem našeho volebního systému. Do Poslanecké sněmovny se volí po čtyřech letech, takže volby do Senátu v tomto smyslu lépe odráží aktuální nebo, chcete-li, krátkodobé postoje veřejnosti.

Na druhou stranu je ale mandát na šest let a nemůže být žádným politickým způsobem předčasně ukončen. Tím, že se složení Senátu obměňuje postupně, tak vlastně lépe než Poslanecká sněmovna ilustruje i dlouhodobější trendy v postojích veřejnosti. Čili aktuálnost je vyvažována stabilitou. A demokracie potřebuje obojí.

Často se opakuje věta, že Senát je pojistkou demokracie. Ano, je to tak. Jenže taková funkce se samozřejmě - a obzvlášť to platí v klidných časech - médiím i občanům obtížně vysvětluje nebo „prodává". Co si pod tím mají lidé konkrétně představit? Někteří z nich se s existencí dvoukomorového parlamentu dodnes nesmířili. Pokládají Senát za zbytečný luxus.

Jenže my, kteří v Senátu zasedáme nad návrhy zákonů, víme, že kdyby některé z nich platily v podobě, v jaké sem přijdou, tak to by byl skutečně zbytečný luxus. Přesněji řečeno nezodpovědnost. Už jsem to při nějaké příležitosti říkal (a určitě jsem nebyl jediný), že Senát za dobu své existence ušetřil občanům miliardy korun - tím, že včas napravil konkrétní chyby v návrzích některých zákonů. Jsem o tom skutečně přesvědčen.

Připomínám, že většinu, zhruba 60% námi vrácených legislativních předloh pak poslanci znovu schvalují už v našem, senátním znění. Tedy v opraveném znění. A myslím, že budeme v tomto směru občanům ještě užitečnější, až dojde k prodloužení lhůty, kterou na projednávání legislativních předloh doposud máme. Na tom, že je to potřeba, se tady, myslím, shodneme napříč politickým spektrem prakticky všichni.

Zmínil jsem skutečnost, že v klidných časech se smysl Senátu někdy obtížně vysvětluje. Na druhou stranu - ony ty klidné časy nemusejí trvat věčně. Podívejte se na Slovensko - tam nedávný průzkum ukázal, že víc jak třetina mladých voličů by dala hlas pravicovým extremistům, tedy Kotlebovi. V mnoha státech západní a zejména jižní Evropy je nezaměstnanost mezi mladou generací třicet, čtyřicet, v některých regionech i přes padesát procent. Opět ideální půda pro případný nástup extremistů všeho druhu. K tomu připočtěme migrační krizi. Ta totiž bohužel neskončila, spíš pravděpodobně máme jen menší pauzu.

U nás je nezaměstnanost relativně nízká, naše hospodářství je momentálně ve slušné kondici, muslimské imigranty tu prakticky žádné nemáme – ale to všechno se může změnit! Vezměte si jen to, jak nízké jsou u nás mzdy, když je vztáhneme k celkovému výkonu naší ekonomiky a srovnáme to se Západem. Jaké množství občanů - zaměstnaných občanů! - se pohybuje jen těsně nad hranicí chudoby. Čím dál víc se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, platí to o jednotlivcích i o státech. V globálně propojené ekonomice jsou toto všechno faktory, které mohou odstartovat další světovou hospodářskou krizi.

A pokud jde o krizi migrační – nikdo z nás, jak tady sedíme, si jistě nedělá nějaké přehnané iluze o stabilitě dohod s Tureckem. Připočtěme ještě situaci v arabských zemích, v Africe, v Afghánistánu. Dalším faktorem je chování Ruska. Stručně - mezinárodní napětí. To všechno a řada dalších věcí může mít zásadní vliv i na naši domácí veřejnou i politickou scénu.

Dříve platilo, že vybudovat politickou stranu chvíli trvá. Potřebovali jste mít nějaké myšlenky, nějaký program, členy, postavit funkční strukturu v regionech. A všechno to lidem trpělivě vysvětlovat. Aby o vás vůbec věděli. Aby pochopili, o co vám jde. A naopak abyste zase vy měli od nich zpětnou vazbu. Jenže dneska, v době internetu a moderních technologií, je všechno úplně jiné. Rychlejší a jednodušší. Ne vždy ku prospěchu demokracie. Ne vždy ku prospěchu demokracie.

Často dnes člověk slyší, že naše společnost je rozdělená. Ale teď si představte, že ekonomická a společenská situace se tady z důvodů, o kterých jsem mluvil, vyostří takovým způsobem, že ta dnešní „rozdělená společnost" nám bude připadat ještě jako ideál soudržnosti. Pak dá několik všehoschopných lidí dohromady pár desítek nebo stovek milionů a ze dne na den vznikne skutečná extremistická politická síla. Která udělá takovou kampaň, že vyhraje volby do Poslanecké sněmovny. A bude tam mít třeba s nějakým spojencem ústavní většinu. Kdyby byl náš parlament jednokomorový, tak by bylo v tu chvíli v podstatě odpískáno. Stačí jeden dva ústavní zákony a je konec demokracie v České republice. Demokracie se těžko buduje, ale likviduje se bohužel velice, velice snadno.

Naštěstí je tu Senát. Bez něj totiž žádné ústavní změny neprojdou. Aby nějaká nová extremistická síla získala většinu i tady, v horní komoře – to opravdu pár let trvá. Za tu dobu se taková síla, podle mého názoru, stačí historicky znemožnit a voliči mezitím získají s novými politickými „zachránci" své zkušenosti a uvědomí si, kam to směřuje.

Zdůrazňuji, že jsem nemluvil o žádné existující straně. Je to pouze hypotetický scénář. Ale není nereálný. A já bych se velmi nerad dočkal toho, že lidé, kteří smysl Senátu zpochybňují, se dopracují ke změně názoru až prostřednictvím nějaké takové zkušenosti.

Ono ostatně nemusí jít hned přímo o změnu režimu. I některé menší, ale překotné změny naší velmi dobře napsané ústavy - nebo volebních zákonů či mezinárodních smluv - mohou napáchat velké škody. I proto je dobře, že máme Senát a prosadit jakékoliv takové změny je tím pádem o poznání složitější. Prostě je k tomu potřeba získat širší a dlouhodobější podporu a zohlednit více názorů.

To zase souvisí s určitou úrovní politické kultury. A tu měl a má, troufám si tvrdit, Senát na naše poměry celkem vysokou. Bohužel to na naší scéně není stále samozřejmost. Kdyby byla, tak bych o tom ani nemluvil.

V té souvislosti bych rád zmínil jeden populární termín, o kterém se mluví už mnoho let, ale v poslední době možná ještě intenzivněji - politická korektnost. Veřejnost ho vnímá čím dál negativněji, protože politickou korektnost pokládá za něco jako zastírání skutečnosti. Že se problémy nenazývají pravými jmény, že se ignorují, že se některé údaje a fakta záměrně zatajují. A ono to tak skutečně mnohdy bohužel je. Přehnaná politická korektnost skutečně škodí a velmi často se s tím názorem, zejména při jednání se západními kolegy, setkávám.

Naštěstí u nás není přehnaná politická korektnost tak častá. Ale právě proto bychom si měli říct, že politická korektnost může mít ještě jeden význam – obyčejnou slušnost. A ta je velmi žádoucí. Nesouhlas s nějakým názorem se dá a také má vyjadřovat korektně. Bez urážlivých a osobních útoků. V Senátu jsme zvyklí to tak dělat a vůbec to neznamená, že bychom kvůli tomu museli chodit kolem horké kaše a nepoužívat výstižná slova. Korektní jednání nebo vystupování musí být totiž i přímé a otevřené. A mělo by být pokud možno i konzistentní.

Takové korektnosti bychom se zbavovat neměli. Je nezbytná nejenom k politické, ale i k jakékoliv jiné práci. A já bych chtěl na tomto místě poděkovat všem bývalým i současným senátorkám a senátorům (ale i pracovníkům Kanceláře Senátu), že se tady takovou dělnou atmosféru dařilo a daří vytvářet. Poděkování patří i všem, kteří se Senátem v souvislosti s přípravou legislativy spolupracují. A s úctou a vzpomínkou chci poděkovat i těm kolegům, kteří tady už s námi být nemohou: Václavu Bendovi, Janu Bendovi, Bohumilu Kulhánkovi, Jaroslavě Moserové, Zdeňku Vojířovi, Zdeňku Babkovi, Jiřímu Pavlovovi, Václavu Roubíčkovi, Jiřímu Dienstbierovi st., Vlastimilu Šubrtovi, Vladimíru Zemanovi, Egonu Lánskému, Františku Jiravovi, Václavě Domšové, Karlu Šebkovi a Liborovi Pavlů.

Děkuji za pozornost.