Zahraniční politika ČR ve vztahu k Čínské lidové republice

Na 2. schůzi Senátu Parlamentu ČR v jeho 11. funkčním období vystoupil předseda horní komory Milan Štěch v rámci rozpravy k bodu "Zahraniční politika ČR ve vztahu k Čínské lidové republice". Níže naleznete stenozáznam jeho vystoupení.

30. 11. 2016

Audiozáznam vystoupení
Videozáznam vystoupení

Přepis vystoupení:

Vážený pane ministře, vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já nebudu dělat ucelený výklad, byť by to pro mě nebyl problém, mám k tomu plno podkladů. Ale nerad bych, aby se posouvala tato diskuse do nějakého stavu, kdy to může vyznívat konfrontačně, spíše se pokusím některé věci ozřejmit, odpovědět na otázky. Pokusím se, aby to bylo věcné.

Zaprvé tady jako první zaznělo směrem ke mně, proč jsem jako v předchozím případě, kdy jsem předával paní Merkelové dopis týkající se problematiky sankcí EU – Rusko, neinformoval alespoň představitele klubů třeba na organizačním výboru. Zaprvé, přijetí paní kancléřky Merkelové bylo dlouhodobě připravováno. Já jsem měl k dispozici také už nějaký čas informace o tom, že sice fungují sankce, ale že vedle těch sankcí prudce narůstají přímé investice ze západní Evropy do Ruska, že vlastně tyto přímé investice do Ruska pomáhají Rusku nahradit výpadky zboží, které neodebírá z řady zemí, výrazně i z Česka, zejména v té oblasti potravinářského průmyslu, že vlastně to vede k tomu, že Rusko na základě a pod tlakem sankcí za pomoci peněz ze západní Evropy, zejména z Německa, si buduje svoje nové vlastní kapacity, které v budoucnu budou znamenat, že Rusko nebude odebírat zboží od nás, ale ti investoři, kteří tam dneska peníze dávají, budou z Ruska získávat dividendy. Šlo mi o to pokrytectví, nebo takový ten přístup, který sice mluví o sankcích, ale přitom sankce jsou nahrazovány přímými investicemi. To byl obsah toho dopisu. Ten dopis je k diskusi... Ten je k dispozici. A nebylo to, že bych tam napsal: Zrušte sankce! To tam vůbec v tom dopise nebylo. A já jsem informoval, protože jsem to věděl dopředu.

To byla situace jiná, ta situace se vyvinula z hodiny na hodinu, nebo ze dne na den, vzhledem k tomu, že prohlášení ústavních činitelů v minulosti byla přijímána a byla vydávána, a je pravda, že byla ale připravována v delším časovém horizontu. Takže to je toto.

K tomu, proč se pan ministr rozhodl o to prohlášení naše požádat, tady už vystoupil, možná, že se k tomu ještě vyjádří.

Já jsem toho názoru, že Senát není hlavní tvůrce zahraniční politiky, ale je zapojen do tvorby zahraniční politiky. Moji předchůdci tady často říkali, že když vyjíždí ven, tak že na prvním místě mají tričko Česká republika, na druhém místě mají tričko Senát Parlamentu ČR a teprve na třetím místě je tričko té politické strany, kterou tady zastupují.

Já si myslím, že to platí pořád. Já tedy i za minulých vlád, které nebyly tvořeny, nebo nebyla tam zúčastněna sociální demokracie, jsem vždycky plně respektoval, nebyl jsem jediný, prakticky to dělali všichni představitelé Senátu, oficiální zahraniční politiku ČR prezentovanou exekutivou, to znamená ministerstvem zahraničních věcí, vládou, případně prezidentem. Nikdy, byť jsem s prezidentem Klausem v řadě věcí nesouhlasil, nikdy jsem si nedovolil nikde, ani tady veřejně, kritizovat představitele exekutivy za kroky, které v zahraniční politice dělali. Věřte mi, že mi řada věcí nebyla úplně jaksi příznivých.

Zrovna včera tady byl srbský prezident a opět nám dával kapky kvůli tomu, že jsme uznali Kosovo.

Tehdy jsem patřil do té skupiny senátorů, kteří s tím nesouhlasili. Ale respektoval jsem, že to bylo rozhodnutí tehdejší většiny a exekutivy. Prostě se to musí najít. A myslím si, že nenajdete... Tady můžu dát úplně hlavu na špalek, nenajdete žádné moje vystoupení, kde bych tento krok vlády nějak kritizoval.

Chtěl bych jenom požádat o to, že bychom měli mít určitou ohleduplnost, věci, které třeba teď zavedeme, budeme tady zaujímat stanovisko, se můžou vrátit. Vlády se mění. Já jsem vždycky byl rád, a jsem rád, že ty rozdílné názory, alespoň v té zahraniční politice, dokážeme utlumit a vyřešit uvnitř naší republiky. Protože to si myslím, že je tím největším projevem slabosti, když to nedokážeme.

A proto i ta společná prohlášení ústavních činitelů, budu mluvit velmi otevřeně. Já je chápu tak, že jsou určitou eliminací, alespoň já k nim tak přistupuji, určitých excesních názorů, které se občas u některých představitelů v naší zemi nebo tvůrců zahraniční politiky vyskytují. Viz například poslední prohlášení z toho 1. 11., já si myslím, že to prohlášení ústavních činitelů je vynikající. Přes ty názory, které někdy slyšíme od pana prezidenta, tam všichni čtyři vyjádřili souhlas se zásadními věcmi, včetně krize mezi Ukrajinou a Ruskem.

Takže to prohlášení ústavních činitelů není něco úplně neznámého. Pravda je, toto bylo velmi rychlé, proto já jsem to nemohl ani s nikým konzultovat. Pravda je, že jsem to možná i podcenil, protože jsem si myslel, že to nevzbudí žádnou obavu, a to zejména proto, a to hovořím k panu ministrovi, že jsem velmi dbal, a proto s tím i bez problémů vyjádřil souhlas, nic jsem nepodepisoval, prostřednictvím řídícího k panu Čunkovi asi po sté říkám, že jsem nikde nic nepodepsal, že ani žádný dopis jsem neviděl. Bylo to pouze prohlášení. Proto jsem i neměl s tím problém, protože tam pan ministr Herman nebyl jmenován. Já s panem ministrem Hermanem nemám žádné otevřené problémy, myslím si, že řešíme některé věci nadstandardně. Nebylo tam ani jméno dalajlámy. Nebylo tam. To bylo pouze zopakování vět, které už byly oficiálně v ČR používány, použity.

Na závěr tady přečtu vyjádření Václava Klause, protože ten tvořil dlouho zahraniční politiku. Chápu. Chápu, že někdo to vnímá pocitově tak, jak je tady prezentováno, jako že je to ponížení a další a další. Ale já jsem to tak nechápal. Proto jsem také na tom serveru Novinky, myslím, že to bylo na Novinkách, nebo na Seznamu, pardon, řekl to, co jsem řekl, protože je to potřeba posuzovat v kontextu. A samozřejmě, že všechno to, co se odehrálo kolem toho, kdybych v tu dobu věděl, že se odehrát může, tak bych asi z praktických důvodů, já nemám zájem provokovat kohokoli, řekl: Pane ministře, není lepší, abyste to vyřešil jen na úrovni ministerstva zahraničních věcí?

Ale v tu dobu, kdy jsem to činil, že jsem s tím vyjádřil souhlas, tak jsem vůbec nepředpokládal, že to něco může vyvolat, protože to byly naprosto známé věty, které byly projednávány ve vládě, nebo vláda o nich byla informovaná. Mám na mysli strategické partnerství.

A co se týká politiky jedné Číny, což je vlastně ta druhá část toho, to tady od roku 93 funguje. Pan ministr hovořil o tom, že ty vztahy s Čínou jako by začala tato vláda. Pane ministře, není to úplně pravda. Já si myslím, že už velmi výrazným krokem byla návštěva Nečase, bývalého prezidenta. A za další, od roku 93 ty vztahy s Čínou byly, nebyly ovšem na úrovni, jako jsou dneska, to je jasné. Ale také tam byly překážky spíše ze strany Číny.

Takže z tohoto důvodu já si myslím, že je potřeba také se vzájemně snažit pochopit, jako jsem se snažil pochopit zahraniční politiku předchozích vlád. Říkám, bral jsem ji v potaz. A také bychom tehdy mohli mít velmi tvrdá slova, velmi tvrdé věty, jestli to nebylo poklonkování někomu jinému a podobně. A zrovna připomínám to Kosovo, protože ty názory na něj jsou velmi rozdílné i dodnes.

Takže to je tato odpověď. To znamená, proč jsem to nevzal k projednání tady v Senátu.

Nakonec, zase mohu říci, že v to úterý už to bylo známé, ve středu, další den, to bylo známé, ve středu tady bylo plénum. Nikdo k tomu neměl žádné výhrady. Ty výhrady se objevily tehdy, až se to začalo medializovat. To je tato věc.

Co se týká přijetí na půdě Senátu, prosím vás, přijetí na půdě Senátu nebyl nějaký fatální problém dalajlámy, z toho důvodu, že nikdo nenavrhl, ani to nebylo předmětem jednání organizačního výboru jako oficiální akce. Samozřejmě, pokud si tady v Senátu přijme senátor delegaci, návštěvu a není to předmětem svolání organizačního výboru, tak je to akce soukromého rázu. Takže já si myslím, že to není úplně možné srovnávat.

Co se týká věcí, které vyvolaly tu reakci, tak je tam určitý rozdíl, je tam rozdíl v tom, že lidé, kteří přijíždí jako lidé, kteří žijí mimo Čínu, nějakým způsobem se hlásí nebo podporují exilové struktury Tibetu, zahraničí, tak samozřejmě se asi dá očekávat, že budou uvnitř té Číny a oficiálních struktur vyvolávat nějakou reakci.

Vezměte si, kdybychom tady přijali, kdokoliv, představitele Kurdů, tak asi musíme počítat, že Turecko bude možná velmi agresivně reagovat. To jsou takové věci, které jsou velmi ožehavé, a přitom je tady hodně lidí, kteří ke Kurdům, zejména poté, jak bojují proti Islámskému státu, mají sympatie. Ale je tady Turecko, které je významným členem NATO, je zainteresováno v problematice eliminace migračních toků, a prostě politika, diplomacie je velmi složitá. Kdybych jednal podle svého srdce, přesvědčení a svědomí, musel bych vystupovat velmi zásadově. Ale protože jsme se dali na politiku, musíme někdy tyto věci potlačit. Je to těžké, ale je to tak.

To uvádím jako příklad. A chci znovu říci, že jsme tuto věc nepersonifikovali, přes setkání, ke kterému došlo, jsme pana ministra Hermana, nebo aspoň já, nikde nejmenoval, nikde nenapadal. A chci požádat – říkám to otevřeně – jestli by nemohl být i drobet přístup z druhé strany. Chápu, že názory mohou být rozdílné a pocity také mohou být rozdílné. A je mnoho případů, kde bychom mohli takovouto diskusi o zahraniční politice u nás vyvolat. Uvádím například Kurdistán, Kurdy a další a další. A myslím, že v diplomacii a i my musíme být velmi citliví.

Když začínalo Fórum 2000, Václav Havel mě na něj také pozval, byl jsem na prvním Fóru na akcích, kde byl dalajláma, slyšel jsem ho mluvit. Na druhou stranu znám i představitele duchovní oblasti v ČR, kteří mají k dalajlámovi kritické postoje. Ale beru to tak, že to je demokratická diskuse a každý má právo se vyjádřit, a určitě uznávám všechny ty, kteří dalajlámovi naslouchají a řekl bych dávají na patřičné místo duchovní oblast, protože je nedílnou součástí lidského počínání, lidské bytosti a lidské komunity.

To jsou některé věci, na které jsem chtěl reagovat.

Co se týká dalších oblastí, myslím, že na ně bude reagovat pan ministr. Ale znovu říkám – naším cílem určitě nebylo jakékoliv podbízení se Číně, nic jiného, než v minulosti bylo řečeno, jsme tam neřekli, žádná jména jsme nepoužívali a konkrétně jsme nikoho nenapadali, i když z toho si to samozřejmě může někdo odvodit, ale bylo to, myslím, bráno s tím, aby to nevyvolalo konfrontaci.

A na konec chci říci k tomu, že se tady objevuje návrh nějakého usnesení, je to návrh usnesení ze strany ODS, že bychom se měli vyjádřit tak, že to odmítáme. Tam jde ovšem o to, že asi není možné oddělit obsah a formu. Formu bych dneska asi zvolil asi jinou, na obsahu nevidím nic v zásadě špatného, protože, znovu opakuji, odpovídá to předchozím prohlášením a smlouvám, které byly přijaty. A dovolím si tady přečíst vyjádření bývalého hlavního představitele exekutivy ČR, který byl dlouhá léta v pozici premiéra, tak i v pozici prezidenta, jenom to připomenu. Je to citace Václava Klause:

Tento dopis čtyř představitelů je dopis přiměřený. Já jsem od prvopočátku měl své názory na existenci Tchaj-wanu a Tibetu. Vzpomínám si, že jsem před více než dvaceti lety přijel do Číny jako předseda vlády a suverénně jsem řekl čínskému premiérovi: Pane premiére, vždyť vás je miliarda dvě stě milionů. Pro vás malý Tchaj-wan přece nestojí za řeč. Vy s tím máte tolik problémů, všichni vás za to kritizují. To vám za to stojí? Byl jsem ale okřiknut. Tehdejší ministr zahraničí Zieleniec, údajně superpravicový člověk, mi řekl: Ne, stejně jako všechny ostatní vyspělé země respektujeme jednotu a územní celistvost Číny. A to, že čtyři nejvyšší ústavní činitelé měli nutkání tu elementární pravdu, na níž je založena naše zahraniční politika 27 let, jenom zopakovat a zdůraznit, není nic extrémního ani mimořádného. To, co z toho dneska někteří lidé dělají, je dětinské a směšné.

Ne, že bych se vším, co je tady napsáno, stoprocentně souhlasil. Uznávám právo to kritizovat, mít na to jiný názor. Ale tvrdím, že tento názor nevychází z faktu toho, co je napsáno, ale z pocitů, z vnímání a dalších věcí. Ano, každý na to má právo, ale myslím si, že je potřeba chápat i druhou stranu.